FESTIVALU HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ LIDOVÝCH MUZIK
XXIII. Ročník
Ozvěny Slováckých slavností vína a otevřených památek
APOLLÓN A PAN
O nástrojích drnkacích a píšťalách
Programem provází Magdalena Múčková
Scénář a režie Jan Maděrič
Jakožto „otec bohů a lidí“ je Zeus nejvyšší bůh. Přesto dle mytologie v životě Řeků nejhraje největší roli jeho kult, nýbrž kult jeho syna Foiba Apollóna, jehož mu porodila Létó. Výrazně s to projevuje ve styku s východním světem. Řekové v Apollónovi viděli ztělesněno to, čím se podle jejich přesvědčení sami lišili od barbarů – úctu k vznešené svobodě ducha. Ta znamená i to, že dovede ostře rozlišovat mezi skutečnou a falešnou hodnotou. Ví, co zavazuje k oddané, zbožné úctě, a co je třeba zavrhnout, co nutno s bojovnou silou stříbrolukého Apollóna nemilosrdně potírat. Se stejnou nemilosrdnou přísností musíme také posuzovat sami sebe. „Poznej sám sebe!“ - toť příkaz delfské věštírny. Z toho ovšem vyplývá i poznávání lidských slabostí. Ze všech řeckých bohů navozuje „věčně vzdálený“ Apollón představu nejnepřekonatelnější vzdálenosti mezi božským a lidským světem. Apollón představuje lučišníka s jistou rukou a pronikavým pohledem. Do jeho ruky nepatří však jen luk, jakožto dirigentu Múz, Musagétés, přináleží Apollónovi i lyra. V povolaných rukou zazní tětiva napjatého luku, jako když pěvec rozezvučí struny lyry, zvučí jako zpěv podobný vlaštovčímu, a dobrý zpěv zasáhne cíl jako šíp vypuštěný pevnou rukou. Luk a lyra – oba jsou nástroje napjaté struny a oba působí na dálku. Oba patří k podstatě boha „věčně vzdáleného“ - Apollóna. Ne každá hudba, ovšem jen strunné nástroje patří do jeho působnosti. Jejich vyhraněný, čistý zvuk pociťovali Řekové jako přímý protiklad měkčích a rozplývavějších tónů flétny a píšťaly, které považovali za výtvor barbarského Orientu. Apollón dokazuje nadřazenost lyry nad píšťalou tím, že na ni může hrát, i když ji drží obráceně, zatímco do píšťaly se dá foukat jenom z jednoho konce, a při hře na lyru se může i zpívat, kdežto hrát na píšťalu a přitom zpívat je zhola nemožné. Když kozonohý a kozorohý bůh pastýřů Pan, holedbající se svou pastýřskou fujarou, vyzval Apollóna k soutěži, dal nejapný barbarský král Midas přednost Panově fujaře. Však také svou hloupost odpykal: na příkaz Apollóna mu narostly oslí uši.
Dodnes známe jména devíti Múz. Méně již se ale ví, že původně byly pouze tři, a to Meleté - „Procvičování”, Mnémé - „Paměť” a Aoidé - „Píseň” (Pausaniás, Cesta po Řecku IX 29). Jde o tzv. generaci Mús před Hésiodem. Protějškem těchto tří byly Nété, Mesé a Hypaté, ale pouze v chrámu v Delfách. Apollón byl totiž nejen bohem světla a slunce a původcem krásy, umění a harmonie, ale také patronem drnkacích hudebních nástrojů. Dechové nástroje naproti tomu patřily ke kultu boha Pana.
Jediným autorem, který se zmiňuje o Nété, Mesé a Hypaté jako o Músách je Plútarchos. Je to však svědek velmi důvěryhodný. Nejen proto, že byl mimořádně vzdělaný, moudrý a vážený, ale hlavně z toho důvodu, že přímo v Delfách prožil většinu života a byl dokonce přes dvacet let v Apollónově chrámu jedním ze dvou nejvyšších kněží zodpovědných za výklady věšteb.
Jak ovšem Plútarchos píše, „Delfané tvrdí, že své Músy nepojmenovali ani podle strun, ani podle tónů, nýbrž že vesmír je celkově rozdělen do tří sfér, z nichž nejvyšší náleží stálicím, prostřední planetám, nejnižší pak všemu, co rozprostírá se pod Lunou. Všechny tyto sféry jsou však provázané a navzájem sladěné v harmonických poměrech a každou z nich střeží jedna Músa: Hypaté stará se o sféru nejvyšší, Nété o nejnižší, zatímco Mesé pečuje o tu prostřední, přičemž propojuje věci smrtelné s božskými a pozemské s nebeskými, zajišťujíc v mezích možnosti jejich společný koloběh.″
Plútarchos, Hovory při hostině IX 14, 745b
Pan (řecky Πάν) je řecký bůh lesů, pastvin, stád a také pastýřů a lovců, kteří ho uctívali. Měl polozvířecí podobu: porostlý srstí, měl rohy, kozí kopýtka, bradu a ocas. Uvádí se, že byl synem nymfy Dryopy a boha Herma nebo nymfy Oineis a Dia. Ostatní bohové se na něho dívali s určitým pohrdáním a tak z Olympu odešel do Arkádie. Byl klidný a veselý, hrál na píšťalu zvanou Panova flétna a žil ve společnosti horských nymf, Satyrů a boha vína Dionýsa.
Nešťastná láska
Podle pověsti se Pan zamiloval do krásné nymfy Syrinx. Jelikož Pan byl napůl člověk a napůl kozel, není divu, že sličná nymfa jeho lásku neopětovala. Když se Panův zájem stal pro nymfu nesnesitelný, začala před ním prchat. Pan ji však stále pronásledoval, až se dostali k řece. Syrinx už neměla kam uprchnout, a tak se na vlastní žádost od vládce všech bohů, Dia, nechala proměnit v rákosí. Panova láska k Syrinx byla však natolik silná, že si z onoho rákosí udělal píšťalu a po večerech na ni vyhrával smutné písně.
Strach
Tomu, kdo ho vyrušil ze spánku nebo při jeho toulkách lesem, naháněl velký strach svým křikem a vzhledem (odtud panický strach, panika).
V dnešní době věnujeme mnoho pozornosti etnickým hudebním nástrojům z ciziny. Bubny, australské didgeridoo, japonské bambusové flétny a podobně. Ale i u nás a u našich nejbližších sousedů se najde mnoho velmi zajímavých lidových (tedy etnických) hudebních nástrojů. Jedním takovým je např. pastýřská píšťala, která podle mého názoru směle snese srovnání se svými japonskými bambusovými příbuznými.
Pastýřská píšťala patří k nejrozšířenějším lidovým hudebním nástrojům. Je to zároveň jeden z nejstarších hudebních nástrojů, které lidstvo používá. Na stejné píšťaly se prokazatelně hrálo již v gotice, ale nepochybně i mnohem mnohem dříve.
Na pastýřskou píšťalu – jak sám název napovídá – hráli hlavně pastýři ovcí. Z tohoto důvodu byla tato píšťala spíše nástrojem, který sloužil těmto lidem pro rozjímání, pomocí něhož vyjadřovali své prožitky o samotě - neboť hlídání ovcí bylo velmi samotářské "povolání". Obvykle nebyla (podobně jako fujara) používána pro hromadné hraní. Na píšťaly i fujary hrálo společně nejvíše pár lidí a i to zřejmě jen vzácně. Myslím si tedy, že jak pastýřské píšťaly, tak fujaru můžeme označit bez obav za hudební nástroje používané k meditaci – proto si myslím, že je můžeme směle srovnávat s asijskými bambusovými flétnami...
Pastýřská píšťala má 6 tónových otvorů a na rozdíl od barokních fléten nemá žádnou zadní tónovou dírku. Vyšší tóny se u ní hrají stejnými hmaty, ale s přefukem (silnějším fouknutím). Hrana (labium), na níž vzniká tón, u ní ale není umístěna v jedné řadě s tónovými dírkami, jak jsme zvyklí u fléten. Ale je spolu se vzduchovým kanálem pootočena o 180 stupňů. Je to dáno tím, že pastýřská píšťala má rovný horní konec, nemá ho vybraný do zobce jako zobcové flétny, takže kdyby byla hrana a vzduchový kanál umístěna stejně jako u fléten, hrálo by se na píšťalu velmi obtížně. K ústům se tedy přikládá spodní část horního konce píšťaly.
