Vyznání

Hledám způsob, jak vyjádřit černobílým snímkem zázrak zrození dne i jeho umírání. Ty pomíjivé okamžiky, kdy siluety hor jsou ještě temné, na nebi blikají poslední hvězdy a daleko za Váhem, do velebného ticha, míru a pokoje, v pastelech nejjasnějších, vychází Slunce.

Chvíle, kdy se můj rodný kraj noří do chladných tónů podvečera, údolí řeky Vláry se utápí v šedi a hory na pomezí Moravy a Slovenska usínají.  Naslouchám hlasům vlárského lesa, vdechuji jeho vůně a objektivem fotoaparátu hledám místa, kde karpatská příroda doposud nepodlehla  civilizaci. 

Ve věkovitých lesních porostech se snažím pod korunami buků najít magické stopy světla, které by na citlivé vrstvě filmu vytvořily obraz tohoto tichého světa.

Světa, který je pro mě tím nejkrásnějším divadlem…

Antonín Kostka